Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Jak vydat knihu

Máte-li rukopis již zkorigovaný a uvedený do podoby, za kterou se nemusíte stydět (alespoň podle svého uvážení, lépe ale i podle uvážení přinejmenším Vašich známých či nejlépe nezávislých čtenářů, či dokonce profesionálního lektora), možností, jak postupovat dále, je vícero. Každá má své výhody i nevýhody, jedna je například lepší z finančního ohledu, druhá zas třeba z hlediska prestiže a jiná může dostat text k co největšímu počtu čtenářů, ovšem bez zisku (ale třeba zas bez nákladů). Doporučuji tedy v první řadě zvážit, proč jsme knihu psali a co si od jejího vydání slibujeme.

Možnost 1. – Vydání u nakladatelství

U autora, který drží v ruce svou čerstvou prvotinu, je asi nejběžnější, že moc jasnou představu o tom, čeho by s knihou rád dosáhl, nemá. Rád by, aby mu to „prostě někde vydali“. Nejpřirozenější pak tedy je nabídnout rukopis k vydání některému ze známých nakladatelství. Než si zevrubněji popíšeme, jak na to, ještě uvedu jiné možnosti.

Možnost 2. – Vydám si to sám/sama

Je tu také možnost „samovydání“. Tato ostatně i zbývá, pokud ona výše uvedená nevyjde. A i když je tato možnost v některých ohledech lepší než ta první (viz níže), tak podle mého je situace trochu jiná, pakliže ji využíváme jako možnost druhou, po četném odmítnutí od nakladatelství: to by nám mohlo napovědět, že podle odborníků (redaktorů, kteří ji posuzovali) knížka na trhu úspěch mít nebude a je možná marné do jejího vydání investovat mnoho času a peněz (lze pak eventuálně využít možnost 3., viz níže).

Pokud knížce věříme a chceme se do toho opřít, je třeba ji jednak formálně a materiálně vytvořit (od doplnění typických náležitostí, jako jsou tiráž, obsah, text na přebal, přes případné generování ISBN, sazbu, grafickou úpravu, vytvoření obálky – viz můj tip níže – až po samotný tisk) a jednak distribuovat (s čímž souvisí i patřičná reklama). Podíl DIY („udělej si sám“) v celém podniku přitom může být různý: sazbu a grafickou úpravu můžeme svěřit specializovanému studiu, ale třeba si o tom můžeme něco přečíst na internetu a pokusit se o něco sami, např. s využitím free nebo open source programů, nebo dokonce ještě amatérštěji vygenerovat PDF pomocí samotného textového editoru (ono to ve výsledku nemusí vypadat až o tolik jinak, záleží asi na tom, zda text klade nějaké zvláštní nároky na úpravu, anebo mu prostě stačí, aby byl čitelný). ISBN (které lze získat od Národní knihovny) knížka mít nemusí, ale působí rozhodně lépe, pokud je má, a může to být výhodou (pokud ne požadavkem) u distribuční firmy a nutností v případě, že plánujeme knížku zařadit do knihoven. Jaké další náležitosti knížka musí nebo by měla mít (co je to tiráž, kde by se měla v knížce nacházet atd.), zjistíme opět na internetu či v literatuře z oboru informačních technologií a knihovnictví (dostupné snad v každé knihovně). Zde nemohu jít do větších podrobností, problematika je to poměrně obsáhlá (což je, vedle nutnosti mít vlastní kapitál, hlavní nevýhoda samovydání; ale i když to vypadá děsivě, jde nakonec jen o to, jak moc „profi“ to celé chceme mít, a z mnoha nároků lze popřípadě slevit a některé věci takříkajíc „moc neřešit“).

Otázka samotného tisku knihy je následně hlavně otázkou po solidní tiskárně a po celkovém nákladu. Přitom platí, že čím více kusů necháme tisknout (vyšší náklad), tím je nižší cena za jeden kus. Dalším bodem tohoto procesu je distribuce, ale tento bod zahrnuji do téhož odstavce z důvodu, že bude snad lepší zjistit si možnosti distribuce knihy ještě před jejím tiskem. Opět je vhodné zasurfovat netem a následně telefonovat či mailovat, ověřit si, zda by nějaký velkoobchod či distributor knihu vzal a v jakém počtu. Ovšem distributorů není mnoho, zatímco docela mnoho je peněz, které vám z každého prodaného kusu „ukousnou“ (a rozhodně umístění knihy do distribuce není zárukou, že se vůbec něco prodá). Proto je záhodno popřemýšlet, zda bychom si i distribuci nedokázali obstarat sami (nabízet knížku například na sociálních sítích nebo s pomocí reklamy cílené přímo na okruh našich potenciálních čtenářů), a zvážit, kolik bychom tímto stylem dokázali prodat kusů; a tedy kolik vytisknout. Toto je bohužel hodně těžko k odhadnutí. Možná máte na Fb pět set přátel, ale kolik z nich vám dá like, když postnete, že jste napsali knihu? Dvacet, třicet? Pokud jste krásná dívka a máte v přátelích samé mužské, tak možná dají lajků dvě stě, aby vás potěšili. Ale kolik z těchto dvaceti (či dvou set) následně knížku objedná? Jeden, dva, pět, deset, nebo žádný? Možná někdo aspoň z lítosti… Někdo snad ze zvědavosti. Anebo se příspěvek o vydání knížky rozšíří virálně a objednávky budou jen pršet? Každopádně je dobré počítat s tím, že zhruba 300 nebo 500 kusů je náklad, od kterého se vyplatí knížku tisknout, při nižším počtu stoupá cena za jednu knihu do výšin, že ji nebudete moci nabídnout koncovému čtenáři za rozumnou cenu (ovšem myslete i na poštovné). Na druhou stranu, několik tisíc prodaných výtisků už je v Čechách bestseller a velký úspěch (nenechte se mýlit jednak údaji ze světa a jednak nákladem knih uvedeným v knihách vydaných za minulého režimu – tehdy nebylo neobvyklé, že knížka vyšla v nákladu 250 000 kusů; ona totiž byla na pultech sama; zatímco dnes jsou na pultech stovky, ne-li tisíce titulů, a to v každém žánru). Proč by si tedy zrovna naši knihu měl někdo koupit? Jak to udělat, aby si ji někdo koupil? To mějme na mysli při zvažování, jak knížku prodat a kolik kusů tisknout.

Možnost 3. – E-kniha, PDF ke stažení či umístění textu na web

Pokud už knížce tolik nevěříme anebo třeba nemáme potřebné finance, čas či energii, ale přesto bychom rádi udělali víc, než ji jen strčili do šuplíku, je tu ještě možnost vydat (či „vydat“) knížku v elektronické podobě. Buď jako samostatnou brožuru (ve formátu, resp. formátech skutečné e-knihy pro čtečky nebo ve formátu pouhého PDF; opět záleží, jak moc do toho chceme investovat; ať už času, nebo financí; a jak moc „profi“ to chceme mít, zda to svěříme odborníkovi, či se pokusíme vyexportovat text do oněch formátů sami) a tu pak nabízet opět například na sociálních sítích, nechat ji volně ke stažení nebo prodávat třeba v rámci nějakého portálu (napadá mne například Fler.cz, ale jistě se najdou i specializovanější portály, když si dá člověk dost práce s „googlením“), anebo můžeme text prostě a jednoduše, „nezpoplatněně“, umístit někam na web. Chceme-li to mít pojaté trochu „prestižněji“, pak samozřejmě na web vlastní nebo aspoň na blog; pak ovšem zas vyvstává otázka, zda na svůj web dokážeme přivést dost čtenářů.

Na chvost těchto možností bych umístil weby či aplikace pro začínající či amatérské spisovatele. Ne že by bylo samo o sobě špatné tam publikovat, ale v tomto článku se obracím na autory, u nichž předpokládám, že si něčím takovým třeba již prošli a chtějí teď „něco víc“. (Tyto weby, jako např. Saspi.cz, Liter.cz, Literra.cz, LitWeb.cz a mnohé další, však obecně velmi doporučuji. Pokud nemůžete nebo nechcete využít mé nabídky, že se na rukopis podívám opravdu důkladně, viz odkaz zde, je toto druhá možnost, která je zadarmo a může být přínosná, byť má svá úskalí; jako např. neerudované komentáře, z nichž občas promlouvá osobní zaujatost, nebo dokonce závist, přičemž někdy není snadné tyto motivy nebo skutečnou úroveň komentujícího rozpoznat; dnes je zkrátka velice snadno každý odborník na všechno a ke všemu má co říci).

Ad možnost 2. a 3.

Podíváme-li se na problematiku samovydání ještě jednou obecněji, napadá mne, že v současné době jsou zde i možnosti tzv. crowdfundingu, viz například Startovač.cz. Ale myslím, že zde budou mít šanci jen opravdu zajímavé nebo originální projekty, které mají co nabídnout, jsou ambicióznější, a nikoli postavené na čistém „napsal jsem nějakou knížku, a teď bych tedy rád, aby ji i někdo četl“.

Samovydání umožňuje podívat se i na otázku marketingu nebo odbytu tvořivě, vymyslet nějakou reklamu, nějaký způsob „dostání knížky mezi lidi“, který tu ještě nebyl… Propojit vydání knížky s dalším projektem, získat zajímavé sponzory…

V tom samozřejmě konkrétněji nemohu poradit, ale jeden příklad tvořivého přístupu nabídnu v oblasti knižní obálky, eventuálně ilustrací (i když s těmi pozor, protože, zvlášť pokud jsou barevné, mohu dost zvyšovat náklady na tisk). V Fb skupinách, na Instagramu nebo na různých internetových portálech najdete kvanta výtvarníků či fotografů, kteří tam prezentují svá díla. Někteří z nich občas i něco prodají, mnozí jsou ale zatím takříkajíc „neobjeveni“; a když se ozvete někomu s nabídkou, že byste rádi použili jeho obrázek na obal knihy, může ho to velmi potěšit, a pokud se mu bude váš projekt zamlouvat, jistě pořídíte levněji (nebo i zdarma nebo za nějakou protislužbu) a snad i lépe než při nákupu nějakého profi obrázku, nehledě na to, že při užší spolupráci můžete získat i cenného spojence v propagaci či přímo prodeji knihy (a pokud je to malíř či fotograf známější, možná sice bude něco chtít, ale v ohledu k celkovému nákladu za tisk knihy pakatel, zatímco propagace knihy z jeho strany může vaši polívčičku přihřát významně). To jen pro ilustraci, jak tvořivě lze ohledně všeho uvažovat; netvrdím, že jde o nejlepší nápad pod sluncem a že musí bez problémů fungovat.

Možnost 4. – Účast v soutěži

Chci zmínit ještě možnost účasti v nějaké soutěži, ve které lze vydání knížky „vyhrát“ (něco jako literární obdoba oblíbené zpěvácké „Superstar“). Solidně na mne působí např. projekt Mamtalent.cz, kde se při troše štěstí můžete, i když váš rukopis nezvítězí, zdarma dobrat i odborného posudku rukopisu od tamních zkušených redaktorů.

Úskalí této možnosti je asi jasné: konkurence v takové soutěži je obrovská. Kromě toho má soutěž jistá, trochu limitující pravidla a jdete zde „s kůží na trh“ ihned a naostro (což může být zároveň ale i výhoda: text je ihned vystaven a ihned bude mít čtenost; pakliže nám tedy jde prostě o to, aby text byl čten a dostal se mezi lidi, rozhodně to není možnost špatná).

Přinejmenším doporučuji se s touto možností seznámit, stránku navštívit. (Pomůže to i v osvětlení toho, jak mnoho lidí píše a usiluje o vydání. Ovšem, pokud si k tomu otevřete ještě pár spisovatelských webů, které zmiňuji výše, může vás z enormního počtu různých, často i kvalitních textů zachvátit až beznaděj nad vlastními snahami. Osobně doporučuji zbytečné panice nepropadat; člověk si udělá lepší obrázek o svých šancích, ale to není důvod, aby něco alespoň nezkusil.)

Obsáhle ad možnost 1.

Usilujeme-li o vydání u nakladatelství, udělejme si napřed určitou rešerši, zjistěme si, jaká nakladatelství připadají v úvahu, abychom jim svůj rukopis nabídli. Skvělým seznamem aktivních nakladatelství býval například Almanach Labyrint, který má dodnes funkční alespoň svou online verzi. Ale můžeme se samozřejmě orientovat i „nazdařbůh“, googlit a googlit, nebo využít vlastní obeznámenosti s nakladatelstvími. Např. se podívejme, které nakladatelství vydalo knížky, jež nás při psaní nejvíce inspirovaly nebo které jsou našemu dílu tematicky podobné. Zde však pozor, že ač třeba podobnost obsahová může být vysoká, formálně vzato může být naše knížka pro nakladatelství „zcela mimo“, jelikož jedno třeba vydává jen určité kultovní autory, jiné zas jen překlady apod. (Upřímně, začínajícího, dosud neznámého tuzemského autora vydá málokdo; knížka musí být opravdu zajímavá, komerčně slibná.) Zdrojem informací, které potřebujeme, jsou dnes každopádně hlavně www stránky jednotlivých nakladatelství. Tam najdeme přinejmenším kontakt na redaktory.

Pakliže na stránce nenacházíme jejich vlastní požadavky, jak postupovat, pokud danému nakladatelství chceme knížku nabídnout, postupujeme následovně…

Kontaktujeme (podle mne nejlépe mailem) redaktora daného nakladatelství. Velká nakladatelství mají redaktorů více – pak buď vybereme toho, který se zabývá tím, co nabízíme (ať už žánrově, anebo prostě tím, že je redaktorem pro původní, česky píšící autory), anebo, v případě nedostatku informací o redaktorech, oslovíme šéfredaktora.

První mail by měl být jasný, stručný, přitom však dostatečně informativní a měl by sám postačovat k tomu, aby na základě něho redaktor rozhodl, zda bude mít o rukopis další zájem, či nikoli. (Zcela nevhodné jsou tedy dva extrémy: za prvé, poslat jen „Dobrý den, můžu Vám prosím nabídnout svou knížku?“ a za druhé, poslat hned knížku celou a ještě s celou kupou neuspořádaných doplňujících informací, ať se tím redaktor nějak prokouše).

Do předmětu můžeme napsat třeba „Nabídka rukopisu k vydání“. Eventuálně připojme hned název, zvlášť pokud je něčím zajímavý.

Samotný text mailu, začínající ve stylu „Vážený pane redaktore“, bude pak jakýmsi průvodním dopisem k textové příloze (PDF nebo třeba DOCX či RTF apod.) s krátkým úryvkem z knížky, eventuálně anotací díla (pokud ji nedáme přímo do mailu).

V průvodním dopise seznámíme redaktora s tím, že jsme dokončili rukopis ten a ten, v tom a tom žánru, vyznačující se tím nebo oním (nejlépe něčím originálním), určený takovým nebo makovým čtenářům, resp. připojíme krátkou anotaci (shrnutí, o co v díle jde), a že posíláme v příloze úryvek k nahlédnutí, aby mohl posoudit, zda by jejich nakladatelství mělo zájem rukopis vydat. Nemělo by chybět alespoň stručné info o nás jakožto autorovi; například naše dosavadní zkušenosti se psaním, publikační činnost, eventuálně něco málo o našich možnostech spolufinancování či propagace díla (například pokud jsme napsali odbornou obrázkovou knihu „Jak ho vyřídit snadno a rychle“ a přitom jsme předsedou Asociace street-fighterů Čech a Moravy, jejíž početní členové již čekají v řadě na pořízení publikace, bude to pro nakladatelství důležitá informace).

Průvodní dopis by měl v první řadě zaujmout, protože nabídek na vydání rukopisů dostávají nakladatelství, zejména ta velká, celá kvanta. Ovšem zaujmout by mělo v první řadě info o nabízené knížce, a nikoli samotná forma mailu (například můžete sice vybočit z řady třeba nějakým Bububububu, baf, baf! To ses ale lek, ty troubo redaktorská, což?!, ale pochybuji, že to pomůže). Snažte se tedy očesat mail tak, aby co nejlépe „prodával“ váš rukopis, bez zbytečného „okecávání“, na které redaktor nemá čas.

Když průvodní dopis zaujme, redaktor si stáhne přílohu a začne číst. Úryvek posílaný jako ukázka je klíčově důležitý. Pokud hned první věty ukážou, že neumíme psát, dotyčný nebude číst dál. A pokud první řádky „projdou“, bude důležité, aby již v těch následujících nabyl redaktor dojmu, že to stojí za to, nejlépe tedy, aby ho to hned „chytlo“, vzbudilo to v něm zvědavost, napětí, pobavení… Pokud z nějakého důvodu nemůže vaše knížka začínat zajímavě, a považujete tedy za nevhodné posílat první strany, pošlete jiný úryvek, odněkud, kde už děj zajímavý je; ale tím spíš to asi bude chtít, aby to bylo „mega“. Protože tímto si to již poněkud usnadňujete a tím spíš musíte zazářit, aby to prošlo.

Dnes je, zejména u napínavých knih, pravidlem, že knížka začíná nějakou vyhrocenou pasáží, vzatou jakoby odněkud z prostředka, a teprve potom je čtenář zvolna seznámen s hlavními postavami a děj se rozjíždí pomalu, od nuly. Takové řazení bude obzvlášť vhodné právě pro naše účely nabídky k vydání. (Viz například Adler-Olsen, Žena v kleci, kde napřed sledujeme ženu, která se snaží zuby nehty vyhrabat z nějaké klece, a teprve pak „střih“ na detektiva a takovou tu „úvodní, seznamovací pohodičku“ někde na jiném místě nebo v jiné době.) Pokud bychom chtěli zaujmout rovnu tou „úvodní pohodičkou“, bude to v dnešní uspěchané, akcí a napětím přehlcené době vyžadovat nějakou ingredienci, která již první řádky „provoní“: například precizní styl, zajímavou atmosféru, nějakou netypičnost. Použijme prostě selský rozum: redaktor má na stole, obrazně řečeno, kvanta listů podobných těm našim a nebude si říkat „tak já se prokoušu ještě deseti stranami a třeba se ukáže, že v téhle knížce něco začne“.

Toto první setkání s rukopisem slouží jako filtr. Pokud redaktora vaše práce zaujme, jistě si od vás vyžádá knížku celou a pak už jí ten čas věnuje. (Tuto ochotu poslat rukopis v případě zájmu celý můžete do průvodního mailu zmínit, ale myslím, že to není úplně nutné; stejně jako, myslím, není nutné psát, jak dlouho budete čekat na odpověď, než se obrátíte na jiné nakladatelství, byť to někteří doporučují; a to ve lhůtě několika týdnů u malého nakladatelství a např. dvou či tří měsíců u velkého. S tím souvisí: neočekávejte, že se vám redaktor ozve zpět hned zítra; může to trvat týdny, měsíce a mám zkušenost, že i rok nebo dva; ve většině případů se asi neozve vůbec.) 

Nebojte se svůj rukopis sami vychválit, avšak konstruktivně. Vyzdvihnout všechny jeho silné stránky, zamlčet ty slabé, zmínit, kolik lidí z toho bylo nadšených (vynechte ovšem maminku, tatínka, babičku a dědečka).



Příklad průvodního dopisu pro nakladatelství:

Adresát: /redaktor pro současnou českou tvorbu libovolného nakladatelství/

Předmět: Nabídka rukopisu k vydání – Jaro s indiánem

Text mailu:

Vážený pane redaktore,

posílám Vám ukázku ze svého rukopisu četby pro děti „Jaro s indiánem“. Knížka má 123 normostran, prošla jazykovou korekturou a veškeré reálie v ní předkládané byly konzultovány s odborníkem na indiánské kultury.

Jedná se o příběh městského chlapce Viléma, jejž zavede pátrání po ztraceném otci, cestovateli-reportérovi, do zapomenuté země divokých indiánů, ve které se jakoby zastavil čas. Chlapec postupně nachází indicie a stopy v podobě úlomků indiánského totemu, jednotlivé dřevěné zvířecí tváře s různými výrazy. Trefnými, byť enigmatickými poznámkami v podobě žertovných říkanek Vilémovi radí svérázný papoušek Jožin a pomáhá mu veselá a bystrá indiánská dívka Zelenkavý plamének se svým dědečkem, moudrým indiánským kouzelníkem Hlohovým listem. Společně procházejí mnoha dobrodružstvími, odehrávajícími se v barevné, fantaskní přírodě, obydlené figurkami indiánských pohádek a legend. Knížka je členěna do 15 kapitol, z nichž každou lze přečíst samostatně jako „pohádku před spaním“ a každá také tematicky odpovídá jedné masce z totemu, který Vilém s pomocí přátel skládá. Každá kapitola též končí krátkým ponaučením z úst dědečka-šamana Hlohového listu.

V příloze mailu posílám na ukázku první dvě kapitoly „Úlek zklamaného krtka“ a „Vzhůru za pyskem ptakopyska“; zbývajících třináct pošlu kdykoli na vyžádání spolu s jakýmikoli doplňujícími informacemi, které by Vás ohledně knížky zajímaly.

Je mi 38 let, pracuji jako kurátor městského muzea v Hustoprtech a má publikační činnost zatím zahrnuje dvě knihy odborné (Mincmistři na Hustoprtsku v 15. století, 2008, a Ozvěny husitských tažení v dolnomažické pánvi, s kolektivem autorů, 2014). Tato knížka by byla mou premiérou na poli beletrie, věřím však, že úspěšnou, protože moji přátelé a známí z ní pravidelně čtou svým dětem a stále mi tlumočí úpěnlivé žádosti, abych v příbězích veselé indiánské party pokračoval. S pozitivním ohlasem se setkává i to, že je knížka v základních bodech věrná indiánské mytologii.

Děkuji Vám za Váš čas a předem též za případnou odpověď, na niž vyčkám 6 týdnů, než nabídnu rukopis jinému nakladatelství.

S vřelým pozdravem

Jindřich Mošnička

Hustoprty 3
333 66
tel.: 666 333 112
e-mail: mosnicka@muzeum-prty.cz

 



Osobně si myslím, že je tento průvodní dopis možná i příliš dlouhý. Pokud se vám podaří napsat kratší a údernější, bude to patrně lepší (například je otázkou, zda je nutné vypisovat tolik k ději do průvodního dopisu, zda nedat krátkou anotaci stranou do přílohy), byť myslím, že nejdůležitější je obsah a prostě zaujmout. Použijte vlastní rozum, vlastní komunikační zkušenosti, přesvědčovací schopnosti a kreativitu. Nevím, kolik redaktorů by tato má ad hoc smyšlená upoutávka přinutila, aby přílohu otevřeli; některého snad přece a pak by šlo o to, jak moc zaujme Úlek zklamaného krtka.

Přeji vám tedy, ať vaše rukopisy rozhodně zaujmou. A pokud je máte v podobě, kdy si nejste jisti, zda je můžete poslat takto „do světa“, jsem tu pro vás například v rámci služby pro začínající autory popsané na stránce zde.

vaclav.trajer@centrum.cz

 

 

 

TOPlist